Inspirace svatováclavským chorálem prochází českou hudební historií kontinuálně a svým rozsahem i spontaneitou jde o fenomén ojedinělý. Určitou paralelu bychom mohli vidět snad jen v oblíbenosti husitského chorálu Ktož jsú Boží bojovníci, nicméně ani tento ikonický fenomén pramenné pokladnice české historie se nemůže v kontinuitě, variabilitě a šíři pokrytí rovnat vlivu svatováclavského chorálu. Ostatně jistě ne náhodou byly obě tyto hudební památky několikrát autory citovány v jednom díle: tím prvním byla předehra Husitská Antonína Dvořáka (což vyvolalo velké pohoršení tehdejšího významného hudebního publicisty Zdeňka Nejedlého), z dalších jmenujme alespoň monumentální Symfonii pro velký orchestr Janáčkova žáka Pavla Haase z let 1940/41, jejíž dokončení zabránila deportace autora do židovského ghetta v Terezíně (instrumentaci 1. věty dokončil Osvald Chlubna a poprvé byla hrána Brněnským rozhlasovým orchestrem 30. 5. 1946 pod vedením Haasova přítele Břetislava Bakaly), kompozice jednoho ze zakladatelů tzv. české "nové hudby" a unikátního brněnského skladatelského "teamworku" Aloise Piňose České letokruhy (1973/74), Chorální fantazie z let 2000-2003 pro varhany skladatele a profesora na Trinity College of Music v Londýně Antonína Tučapského, dále díla Ladislava Prokopa Procházky, Otakara Jeremiáše, Jaroslava Doubravy, již výše zmíněného Osvalda Chlubny, Iši Krejčího a dalších. Můžeme obecně konstatovat, že citace obou chorálů jsou většinou skrytou či zjevnou demonstrací vlastenectví a českého patriotismu. Blíže se tímto tématem zabývá Viktor Velek ve své studii Svatý Vévodo naší beznaděje aneb O současné podobě hudební tradice svatováclavské ve světě změn jejího paradigmatu v 19. století[1].

Ale opusťme tento tematicky jistě zajímavý exkurz a pojďme se zaměřit na počátky hudební historie svatováclavské úcty. Jako základní informační zdroj nám zde poslouží disertační práce Viktora Velka Musikalische Wenzelstradition (bis 1848) im Kontext der böhmischen historischen Traditionen, která je bezesporu nejvýznamnějším novodobým dílem zabývající se tímto tématem[2]. Dílčí shrnutí pak nabízejí autorovy publikované studie, především Pozdraven buď, kníže náš... aneb o minulosti a přítomnosti svatováclavské látky v hudbě[3], Tisíc let svatováclavské hudební tradice[4] a Svatováclavská hudební tradice za 1. světové války[5]. Autor ve svém bádání vstřebal a kriticky zpracoval předchozí odborné texty zabývající se touto tématikou, nicméně zaujatému čtenáři lze doporučit např. knihu Antonína Škarky Nejstarší duchovní lyrika[6] či studii Františka Mužíka Hospodine, pomiluj ny. K dějinám forem nejstarších českých písní[7]. Zatím nejucelenější přehled středověkého svatováclavského liturgického repertoáru nabízí spis Dobroslava Orla Hudební prvky svatováclavské[8].

První zmínky o hudebních projevech svatováclavské úcty nalezneme již brzy po Václavově smrti; je zjevné, že se poměrně rychle šířila v rámci latinské i staroslověnské liturgie. Není divu - svatý Václav byl jako mučedník ctěn jak západním, tak i východním křesťanstvím a právě díky staroslověnské liturgii se projevy svatováclavské úcty šířily i Balkánem a Kyjevskou Rusí. Zmiňme staroslověnskou obdobu latinského svatováclavského officia (tzv. "služba", řecky akohnhia k sv. Václavu): nejvýznamnější součást této sváteční služby tvořil kánon ke sv. Václavu. Nalezneme ho sice pouze v ruských pramenech (v rukopise Synodální moskevské knihovny z let 1095-1097 a v rukopise Sofijském z 12. století), ale vykazuje společné znaky s mladší písní Svatý Václave - lze tedy předpokládat, že kořeny jeho vzniku budou západoslovanského (českého) původu s datací kolem desátého století (J. Pekař, G. Iljinskij). Do kontinuálního vývoje výše zmíněného latinského svatováclavského officia se pak osobně zapsal mj. arcibiskup Jan z Jenštejna; teze o autorském vkladu slavníkovského biskupa sv. Vojtěcha není doložena, nicméně nepřímé zmínky o tradici liturgických oslav svátku sv. Václava nacházíme v písemných památkách již z konce 10. století. Velek jako příklad uvádí v literatuře zmiňované obléhání slavníkovského hradu Libice v roce 995, kde Přemyslovci a Vršovci nevyhověli požadavku obléhaných Slavníkovců, aby jim bylo umožněno slavit 28. 9. 995 svátek sv. Václava. Z toho můžeme vyvodit existenci liturgické oslavy světcova svátku, i když o její podobě nic bližšího nevíme (Velek, Pozdraven buď, kníže náš, s. II).

Pojďme se nyní zaměřit na svatováclavský chorál, tedy na nejvýznamnější svatováclavskou hudební památku píseň Svatý Václave ( přídomek "chorál" se k ní začal používat až v 19. století). Jako předpokládaná datace jejího vzniku se uvádí 12. století. Nejstarší zmínku o ní nacházíme v komentáři v kronice z roku 1368 Beneše Krabice z Veitmile, ředitele stavby svatovítského dómu, první záznam textu je dochován (stejně jako text starší původně staroslověnské písně Hospodine, pomiluj ny!) v tzv. sborníku milíčovských modliteb (cca z roku 1380). První notový zápis se dochoval v graduálu z roku 1473, kde má píseň pět slok. Z textových pramenů je třeba ještě zmínit Sborník litoměřický roudnického písaře z konce 15. století (husitský sborník duchovních písní), kde již najdeme slok devět.

Na konci 19. století upozornil Q. M. Dreves na zjevnou příbuznost písně s antifonou benediktského mnicha ze St. Gallen Noktera Balbula (840 - 912) Media vita in morte sumus. Snahy o určení autorství se pohybovaly vždy ve spekulativní rovině, nedoložená teze Bohuslava Balbína z Vorličné (1621 - 1688) o přiřazení písně arcibiskupu Arnoštu z Pardubic (opírá se Kroniku o založení země České a prvních obyvatelích země Martina Kuthena ze Šprinsberka vydané v Praze 1539) se dostala do širšího povědomí a byla i výtvarně zpracována Karlem Javůrkem (Arcibiskup Arnošt z Pardubic komponuje píseň k sv. Václavu).

Píseň Svatý Václave začala pronikat do bohoslužby patrně až od druhé poloviny 14. století, podobně jako píseň Hospodine, pomiluj ny!. V roce 1408 byly obě tyto písně (společně s Buóh všemohúcí a Jezu Kriste, ščedrý kněže) vyjmuty ze zákazu "lidového zpěvu" (tedy v národním jazyce) v kostele svatovítskou synodou. Předpokládáme, že píseň měla nejdříve tři sloky (dle rozdílnosti nápěvu první sloky lze ovšem vyvozovat, že - podobně jako Hospodine, pomiluj ny - byla původně komponována jako jednosloká), postupně se jejich počet rozrostl až na třináct. Masivní šíření oblíbené písně pak přineslo melodické obměny - jejími variantami se podrobně věnoval Karel Cikrle ve své disertační práci[9]. Lze rozlišit v základě dvě odlišné verze: původní středověký nápěv a charakterově více "písňový" nápěv barokní. Nejstarší záznam melodie najdeme ještě v notaci chorálové, ale v jen o málo mladším zápise ve Sborníku Universitní knihovny v Olomouci najdeme již bílou menzurální notaci. Pro rekonstrukci původního nápěvu má velký význam tříhlasé moteto Náš milý svatý Václave z královéhradeckého Codexu Speciálník z konce 15. století.

Lze předpokládat, že píseň Svatý Václave byla (nejspíš spontánně) zpívána lidem při korunovacích českých králů (Karel IV. zařadil do oficiální korunovační ceremonie pouze píseň Hospodine, pomiluj ny!), ovšem tvrzení Marie Paarové[10], že "Slavný chorál Svatý Václave, vévodo české země byl zpíván při korunovacích českých knížat a králů, stala se válečnou písní českých vojsk, nechť již chrabře bránila země proti vetřelcům, nebo když vítězně pronikala do italského území, jak tomu bylo za krále Vladislava, který dobyl Milána, nebo když zlatý král, Přemysl Otakar II., pronikl až k moři Baltickému..." nejsou ani nepřímo prameně doložena a lze je tedy považovat za zavádějící[11]. Víme ale, že píseň byla zpívána např. při korunovaci Albrechta Habsburského českým králem biskupem olomouckým v Praze 29. 6. 1438 a při děkovném Te Deum v Týnském chrámu 2. 3. 1458 po zvolení Jiřího z Poděbrad českým králem. Máme doloženo, že Jan Hus nechával svatováclavský chorál zpívat v Betlémské kapli a přijímala ho i inteligence a umírněná frakce husitů. Dokládá to mj. dílo Vyznání a obrana Táborů (1431) husitského ideologa Mikuláše z Pelhřimova, kde byla jako jeden z argumentů použita citace části textu písně Svatý Václave. Svatováclavská úcta sice díky husitství ztratila něco ze své síly, nicméně k cílenému potlačení svatováclavského chorálu nedošlo, jak dokladuje jeho uveřejnění v jak výše zmíněném Litoměřickém sborníku roudnického písaře, tak v Jistebnickém kancionálu. Zpěv svatováclavského chorálu husity je doložen v bitvě u Ústí nad Labem 1426 (vítězství husité přičítali sv. Václavu) a také před bitvou u Lipan 1434, patrně na obou znepřátelených stranách[12]. Úcta k sv. Václavu byla jedním z mála, co rozdělenou zemi patnáctého století spojovalo.

V následujícím století byla svatováclavská úcta cíleně využívána Habsburky ve snaze začlenit země Koruny české do katolického bloku Evropy. Z doby rekatolizace známe řadu jezuitských školských her a dramat se svatováclavskou tématikou - např. o hudebním provedení hry Mučedník Sv. Václav, patron Čech a Moravy v Olomouci 1614 víme díky zprávě, že při produkci s hudebníky spadlo lešení[13]. Ve spisech se objevují německé překlady písně Svatý Václave, Leopold I. v rámci svých skladatelských aktivit vytvořil latinskou vícehlasou úpravu svatováclavského chorálu. Objevují se i různé jeho parafráze, např. o uherském králi Ladislavovi, o sv. Prokopu a sv. Vojtěchu, svatováclavský prvek najdeme také v písních reflektujících války s Turky[14]. Svatováclavskou tradici ve svých duchovních skladbách reflektují H. I. Biber, P. J. Vejvanovský, A. Michna z Otradovic ad.

V období vrcholného baroka již není svatováclavská symbolika panovnickým rodem příliš podporována, posledním vzepjetím jeho zájmu bylo uvedení melodramatu (oratoria) Jana Dismase Zelenky Sub olea pacis et palma virtutis conspicua orbi regia Bohemiae corona u příležitosti české korunovace Karla VI. roku 1723. Nicméně potřeba národní identifikace se svatováclavskou tradicí byla v Čechách stále živá a její odraz nacházíme jak v duchovních skladbách (především mších, např. J. L. Dukáta, F. X. Brixiho, F. L. Poppeho, F. V. Koželuha a dalších), tak v mnoha písních v německých a českých kancionálech i kramářských a jarmarečních zpěvnících. Rozjitřenost svatováclavské symboliky dokumentuje i vzpomínka skladatele J. E. Doležálka, jak viděl plakat W. A. Mozarta při tónech svatováclavského chorálu[15].

V rámci národního obrození se svatováclavská tématika dostává zpočátku do ideového konfliktu s idealizovanou reflexí husitské symboliky, což mělo za následek i výše zmíněnou polemiku nad předehrou Husitská Antonína Dvořáka. V období první světové války bylo Vídní na aktivity spojené se svatováclavskou tématikou pohlíženo nelibě (ve vídeňském tisku se objevily i výrazy, jako např. "václavské všiváctví"), na druhou stranu se vídeňská propaganda dovolávala svatováclavského odkazu při argumentaci k druhé válečné půjčce[16]. Dlužno dodat, že nepříliš úspěšně - Češi obecně přistupovali k válečným půjčkám velmi laxně. Nicméně zatímco ve vlasti byl svatováclavský chorál v nelibosti státní moci, stal se jedním ze symbolů krajanských vojenských jednotek v zahraničí[17].

V období první světové války vznikla některá závažná díla s citací písně Svatý Václave, jmenujme především Meditaci na Svatováclavský chorál Josefa Suka z roku 1914 (autor zde využil novější, tedy "barokní" verzi nápěvu), operu Karlštejn Vítězslava Nováka (byla napsána v letech 1915/16 a autor zde použil i citaci písně Hospodine, pomiluj ny! - motivické využití obou duchovních písní velmi kritizoval Zdeněk Nejedlý) a Českou rapsodii Bohuslava Martinů z roku 1918 (i zde byl Zdeněk Nejedlý kritický). Velek ve svém přehledu ještě uvádí díla Adolfa Cmírala, Václava Mladého, Aloise Ladislava Vymetala, Václava Kálika, Jaroslava Jankovce, Josefa Cyrila Sychru a Karla Dostála-Lutinova.

Ani po vzniku samostatného státu pro skladatele neztratilo svatováclavské téma svojí přitažlivost, byť je atmosféra společnosti poznamenána napětím mezi republikánským zřízením a katolickou církví. Svatováclavský chorál byl citován v oratoriu Svatý Václav Josefa Bohuslava Foerstera (byl hlavní skladbou svatováclavského milénia 1929), Stanislav Mech zkomponoval Fantazii na chorál svatováclavský pro varhany a mužský sbor a capella, dále v tomto období vznikaly především komorní a sborové skladby autorů J. F. Hrušky, J. Vojáčka, V. Říhovského, J. C. Sychry, A. Mottla, O. Jeremiáše ad. Obecnou oblibu písně Svatý Václave se zrcadlilo i ve zklamání Otakara Březiny a Jakuba Demla, že se nestala oficiální českou hymnou.

V období protektorátu se projevila snaha zneužít svatováclavskou ideu německou propagandou. V tomto smyslu se na ní odvolával především ministr školství a osvěty Emanuel Moravec. Svatováclavský chorál si ale v povědomí národa uchoval svůj původní vlastenecký (tedy protiněmecký) rozměr, který se veřejně projektoval v jeho produkcích, např. při pohřbu T. G. Masaryka či při demonstracích za uchování samostatnosti. V období druhé světové války je píseň Svatý Václave citována ve Svatováclavském triptychu Vítězslava Nováka (1941), ve výše zmíněné Symfonii Pavla Haase (staršího bratra herecké legendy Hugo Haase, 1941), v 1. symfonii Jaroslava Doubravy (1938/40) a v Kantátě 1945 Josefa Bohuslava Foerstera.

Střet svatováclavské tradice s nastupujícím totalitním režimem mělo za následek utlumení zájmu o svatováclavskou symboliku. Místy se v autorské tvorbě projevila i snaha tyto hodnoty pokřivit (viz prorežimní opera Boleslav I. Boleslava Vomáčky z roku 1955). Stranou těchto tendencí stojí dílo českého emigranta židovského původu Jaromíra Weinbergera Hymne an St. Wenzeslaus (1952).

Konec let šedesátých přinesl krátkodobé obnovení zájmu o svatováclavskou tématiku. Ilustrací této rozjitřené doby je i fakt, že zpěv Svatý Václave při smuteční slavnosti za kardinála Josefa Berana v roce 1969 ve Svatovítské katedrále (a i před ní) donutil přerušit jednání ÚV KSČ ve Španělském sále Pražského hradu.

Z autorské tvorby v období normalizace je třeba zmínit především Dvě chorální fantasie Petra Ebena (1972). Svatováclavské téma (a tedy i píseň Svatý Václave jako stěžejní inspirační zdroj) se znovu začalo více objevovat až na konci osmdesátých let a to v rámci širokého žánrového rozpětí. Objektivně zdokumentovat a zhodnotit posledních třicet let tvorby s tímto tematickým zaměřením by vydalo na samostatnou studii, následné příklady děl (řazené chronologicky) jsou vybrány spíše dle osobních preferencí autora této studie: Petr Eben: 2 invokace na píseň Sv. Václave (1988), Antonín Tučapský: Svatý Václave (1989), Lukáš Matoušek: Fanfára 17. listopadu (1990), Michal Rataj: Svatý vévodo naší beznaděje (2001), Zdeněk Pololáník: Hymnus k sv. Václavu (2001), dále skladby Jana Hanuše, Milana Slavického, Jana Děda, Zdeňka Lukáše ad. Svatováclavské téma se žánrově rozprostřelo i do ostatních odvětví hudební produkce, za všechny jmenujme alespoň skupinu Dr. Max a její až mystickou úpravu svatováclavského chorálu (SP Panton, 1990).

Tato studie se zabývá svatováclavským chorálem jako inspiračním zdrojem české autorské tvorby. Je třeba si ale uvědomit, že téma svatého Václava má mnoho dalších hudebních projekcí, ať z hlediska dějepravného (hudební hry, opery, ale i písně a popěvky s narativním obsahem), tak z hlediska obecné i specifické hudební i obsahové symboliky. Zvídavému čtenáři jsou proto v textu nabídnuta několikerá (žánrově rozdílná) nasměrování, kam se může v případě zájmu o získání hlubších relevantních znalostí obrátit.

[1] In:19. století v nás, Historický ústav AV ČR, 2008. Historický ústav AV ČR, Praha 2008. s. 116-129
[2] Brno: Masarykova univerzita, Filosofická fakulta, Ústav hudební vědy, 2010.
[3] In: Psalterium - folia, Praha 2008, roč. 2, s. 1-12.
[4] In: Svatý Václav: ochránce České země, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2008, s. 44-49.
[5] In:Svatý Václav. Na památku 1100. výročí narození knížete. Opera Facultatis theologiae catholicae Universitatis, Carolinum, Praha 2008, s. 413-426.
[6] Matice česká, Praha 1949.
[7] In: Miscellanea musicologica, sv. 18, Praha 1965, s. 7-30.
[8] In: Svatováclavský sborník II/3, Praha 1937.
[9] Karel CIKRLE, Nejstarší české lidové duchovní písně: k melodickému vývoji Hospodine, pomiluj ny a Svatý Václave, Masarykova univerzita, Filosofická fakulta, Ústav hudební vědy, Brno 1968.
[10] Marie PAAROVÁ, Svatý Václav, Brno1929, s. 29.[11] VELEK, Pozdraven buď, kníže náš, s. V.
[12] VELEK, Pozdraven buď, kníže náš, s. VI.
[13] VELEK, Pozdraven buď, kníže náš, s. VII.
[14] VELEK, Pozdraven buď, kníže náš, s. VIII.
[15] VELEK, Tisíc let svatováclavské hudební tradice, s. 46.
[16] VELEK, Svatováclavská hudební tradice za první světové války, s. 414.
[17] VELEK, Svatováclavská hudební tradice za první světové války, s. 416.